Zrcadla

Čas od času přijde přesně to ráno, kdy mě všechno štve už v ten moment, kdy rozlepím oči. S naprostým znechucením seberu poslední zbytky sil, vyhrabu se z postele a zamířím k vykonání ranní… očisty. Ve chvíli, kdy potkám svůj odraz v zrcadle, hezky ho pozdravím. „No nazdar“ říkám si. Jindy ale vylítnu z postele jako neřízená střela a o tom, jak perfektně jsem naladěna, dám vědět i sousedům. Pořádně osolím některou ze svých oblíbených pecek a před obří zrcadlovou skříní blbnu, dokud mi neujede pár spojů do práce. Tak jako se v nás odráží naše nálada, tak i my jsme vlastně zrcadla.

To, jak vnímáme sami sebe, vysíláme i k ostatním. A to ne jen cíleně, když chceme někoho oslovit, zaujmout nebo naopak odehnat. Často, aniž bychom si to uvědomovali, vysíláme víc signálů, než bychom možná chtěli. Prostřednictvím gest, tím, jestli jsme vnitřně spokojení nebo naopak nejistí. Určitě jste si někdy všimli, že se před určitými lidmi ve stejných situacích chováte různě. Někdy i před těmi samými. Protože dokud máte pocit, že vás berou takové, jací jste a rozumíte si, jste uvolnění a sami sebou. Jakmile, ale někdo zaseje byť jen malinké semínko pochybnosti, které se uchytí přesně v tom bolavém místě vaší osobnosti, dokáže nadělat pěknou neplechu.

Nikdy mi vlastně nebylo jasné, jak je to s těmi zrcadly myšleno. Mělo by to přece znamenat, že to, co do někoho investujete, se vám od něj taky vrátí. Všichni ale asi dobře víme, že takhle to bohužel nefunguje. Spíš se zdá, že do druhého odrážíme to, jak se vidíme sami. Dokud nebudeme spokojeni sami se sebou a nenaučíme se mít se rádi a přijmout se takoví, jací jsme, pak z pomyslného zrcadla zbude jen hromádka střepů, které zase budeme muset posbírat a začít na sobě pracovat znovu.