Time out

Tak jo, dnes to řeknu na plnou hubu. „Na pos*anýho i hajzl padne“. Někdy prostě přijde období, kdy se všechno se*e na všech frontách. Znáte to, v práci vám leze na nervy kolega vehementně třískajíc do talíře, kterému máte chuť vyrvat lžíci z ruky a naučit ho, jak se používá, šéf každou maličkost nafoukne v obří bublinu, jejíž prasknutí by zřejmě způsobilo větší škody než atomovka. Štve vás každej, kdo se na vás byť jen podívá nebo na vás promluví. Všechny Vaše zájmy, které Vás dříve těšily a vždy Vás vytáhly z té každodenní rutiny, jsou najednou otravné a Vám se nechce vůbec nic dělat. No jo, někdy to tak prostě je, je potřeba si ode všeho odpočinout a načerpat nové síly. Jenže člověk ani nemrkne a najednou se v tom totálně plácá. Ráno vstát, doplazit se do práce, nějak to přežít a večer s totálním znechucením jen zalehnout. Čas se probrat? To každopádně… na čas vypnout je někdy potřeba, ale ty špeky co se Vám začínají … ráda bych řekla rýsovat na břiše, ty Vám na sebevědomí ani chuti do života nejspíš nepřidají, že?