Jsme jen lidi

Jednomu to přijde jako blábol, druhý se v tom najde… Taky někdy zažijete něco, co vás zasáhne, a říkáte si, že znovu to už nedopustíte? Jenže pak uběhne nějaký čas a ten jak známo vyléčí nebo aspoň zmírní prožitou bolest a zahojí rány. Ráda říkám, že podruhé stejnou chybu neudělám, ale taky, že opakování je matka moudrosti. Někdy je třeba udělat stejnou „hloupost“ víckrát, než se dostatečně poučíme a uvědomíme si vlastní hodnotu. Neklesejte na mysli, na tom není nic špatného. Každý z nás sbírá vlastní zkušenosti a stejně tak potřebuje svůj čas k čemukoliv, co dělá nebo prožívá. Já bych o tom mohla vyprávět. Přátelé mě vnímají jako přehnaně citlivou osobnost, která si vše moc bere. Nic proti flegmatikům, vlastně jim závidím jejich nadhled a jistou duševní volnost a pohodu. Zároveň jsem ale raději citlivým člověkem než bezcitnou mrchou. Věřím, že všechno má svůj důvod a že i ty bolestné zkušenosti nás obohacují a posouvají dál. Vždyť právě ty nás učí, co můžeme očekávat od druhých i od sebe samých. A že to ti druzí nevidí stejně jako my? Že nás nevidí takové, jací doopravdy jsme? Možná jim to ani nedovolíme… o tom zase v jiném článku. Důležité je, jak vidíme sami sebe a nikdo jiný by nás svým přístupem neměl přimět k tomu, abychom o sobě pochybovali. Mějme to na paměti a mějme se rádi takoví, jací jsme. Jedině tak si do života přitáhneme ty správné lidi. Ti, kteří nechtějí nebo nedokážou vidět, jsou jen další zkouškou v našich životech.