Hodíme se k sobě?

Určitě jste za svůj život aspoň jednou, ne-li víckrát potkali někoho, kdo vám lidsky strašně sedl. Byli jste naprosto sami sebou, na nic si nehráli, ukázali se v pravém světle bez zakrývání nějakých nedostatků. A ono to fungovalo. Vše bylo naprosto dokonalé a každý vtip i úsměv do sebe zapadaly jako puzzle.Ten pocit je naprosto nepopsatelný. Alespoň za mě, protože ono to není tak samozřejmé. I o tom je láska. Ne nutně ta partnerská. Možná přátelská… nebo taková… já vlastně nevím… prostě lidská.

Jenže jak už se to tak někdy stává, v jednom kouzlo okamžiku přetrvá a u druhého lehce pomine. Je to trochu paradox, protože ne vždy musíte druhého znát léta, abyste si vypěstovali ten pocit. Stačí pár chvil nebo zážitků, kterými se vám člověk prostě vryje pod kůži, a vy s tím nemůžete nic dělat. Záleží Vám na tom, aby byl šťastný a spokojený i přesto, že on se Vás třeba ani nezeptá, jak se máte?

Ono to hodně zamrzí, že jste jaksi neviditelní. Ale ruku na srdce. I vy jste se určitě někdy stali tím objektem, ovšem ze strany někoho, o jehož pozornost jste zrovna nestáli, přestože vám to nebyl člověk vyloženě nepříjemný. Jenom „TO“ tam prostě nebylo. Někdy prostě investujete to nejlepší ze sebe někam, kde se to míjí účinkem a naopak to někdo investuje zase do Vás. Asi je v tom nějaký zákon rovnováhy nebo co. Tak se pokusme nebrat si to osobně, protože jak vidno, funguje to jaksi oboustranně.