Úsměv nic nestojí, dobré slovo nebolí

Hejtovat a kopat kolem sebe je strašně jednoduché. Ale kdo se umí pořádně dívat kolem sebe, ví, že se dá radovat i z maličkostí a že schopnost přát to dobré i druhým nás může příjemně obohatit. Nejednou se mi stalo, že byť jsem měla náladu pod psa (kterýžto byl zrovna mou inspirací k tomuto článku), stačilo jen krátké setkání s někým, jehož úsměv na tváři, který jsem zapříčinila, rozzářil můj v tu chvíli ponurý svět ještě na pěkně dlouhou dobu. Vždyť o tom taky píšu se čtyřměsíčním zpožděním a stále jsem nezapomněla. Často právě v těch chvílích, kdy to nejmíň čekáte, se stane něco, co vám otevře oči, a vy si uvědomíte, že některé trable jsou naprosté malichernosti a že i náhodný kolemjdoucí může změnit váš pohled na svět nebo přinejmenším na danou situaci.

Bylo to v srpnu v průběhu mého pobytu na pro mě naprosto nepopsatelném a kouzelném místě. Na místě, kde se zastaví čas, a vy se octnete v pohádce. Pro mě tím místem jsou Luhačovice, kde jsem měla to štěstí strávit celý měsíc. Od té doby se tam stále vracím, někdy jen v myšlenkách, jindy doopravdy. Co se týká nějakého hmotného zázemí, bylo o mě skvěle postaráno. Co jsem ale milovala nejvíc, byli právě lidi. Vstřícní, usměvaví, ochotní a přátelští. Možná je to tou dnešní uspěchanou dobou a starostmi, co všichni máme, že doma se tak necítím, ale tady?  Tady jsem to byla já, bezstarostná, šťastná.

Procházet se sama po kolonádě, udělat si „tour de pramen“ nebo si sednout na lavičku v parku a vyslechnout babičku, která má potíže se spolubydlící. Krmit kačeny a smát se jejich kdákání, jít ještě v polospícím stavu na sedmou ráno na proceduru nebo cestou k jezírku lásky objevit překrásnou louku, kde jste jen vy a nic kolem. Potkat dámu držíc cigaretu ve špičce v japonské zahradě nebo dostat darem rajčata z vlastní zahrádky a jako protislužbu si jít zahrát rozkládací žolíky? Ještě dnes je mi trapně, že jsem paní třikrát za sebou porazila. Mít tu čest poslechnout si skvělé muzikanty a být obsluhována příjemnými číšníky a čísnicemi, přičemž s některými z nich jsem stále v kontaktu. Kdybych měla popsat, co vše jsem tady zažila a uchovávám si v srdci, psala bych ještě dlouho. Ale zpátky k jádru Pudla. Lépe řečeno k jádru Huskyho.

Jak jsem zmínila, neměla jsem zrovna svůj den. Šla jsem zrovna z procedury, že se ještě projdu a v Divadelní ulici obklopené stromy stál pán se dvěma pejsky. Krásnými pejsky. Koukám na ně a říkám pánovi: „To jsou ale fešáci“. Pán mi bez váhání odpovídá… „Děkujeme“ To mě vážně pobavilo :D Jsem já ale držka, tak mu směle vracím úder a říkám: „Všichni tři“. Pán se usmívá a já s pobavením a skvělým pocitem, že jsem někomu snad zpříjemnila den, odcházím. Co k tomu dodat? Někdy stačí přestat myslet jen sám na sebe a začnou se dít divy.