I obrana je útok?
Pokud jde o někoho, koho už nikdy nemusíte vidět, je asi nejlepší se nad danou situaci povznést a nedat na sobě nic znát. Jestliže vám totiž dotyčná osoba dává jednoznačně najevo, že jste jí ukradení, těžko jí budete vysvětlovat, co vás od ní tak mrzelo, protože jí to bude nejspíš stejně jedno. V horším případě vás svou reakcí vytočí natolik, že vám bouchnou saze a akorát se ztrapníte a ponížíte. O to hůř vám později bude ze sebe samotných.
Když jste ale v neustálém kontaktu, ať už ve škole, v práci nebo v rámci volného času a nemůžete zrovna vzít nohy na ramena, chce to hodně velkou dávku sebereflexe a pevné nervy. Nejednou jsem vyzkoušela všechno možné. Od absolutního odříznutí se přes jízlivé poznámky až k jakémusi smíření se s danou situací, se sebou i tím záškodníkem. Jaký to mělo průběh? Ignorace vyjma ten nejnutnější kontakt vedla akorát k tak příšernýmu dusnu, že mi z toho bylo až špatně. A co víc, všichni okolo se začali ptát a šťourat v tom, protože atmosféra se samozřejmě dala doslova krájet. Jízlivé poznámky? Tak tím si fakt nepomůžete! Ani vám by nejspíš jakýkoliv útok na vaši osobu zrovna nevoněl.
Až jsem emočně sama sebe docela vyčerpala, přijala jsem, že nezměním ani to, co se stalo, ani toho člověka, že jediné, co můžu změnit, jsem já sama a můj přistup k tomu všemu. Najednou jsme se dokázali bavit jako normální lidi. Občas sice udělá něco, co otočí tou kudlou, kterou už mám v zádech, ale na to, abych vlastním jednáním přisypávala sůl do rány, se mám dostatečně ráda.